Před tím, než se k nám tento týden podívala zima, jsem zalévala květiny a pozorovala při tom dva kluky, hrající si před domem. Jeden z nich v ruce držel klacek, na něm něco jako houbu a kreslil s tím na zaparkované auto. Neuměla jsem zhodnotit, zda to je pouze voda, či něco jiného a ani jsem nevěděla, zda se jedná o auto jeho rodičů, či nikoli.
Manžel si všiml, že mě venku něco zaujalo, tak přišel blíže a také se podíval z okna. Kluci se mezitím přesunuli k sousednímu domu. Namočili klacek v blátě a pokračovali se svou uměleckou tvorbou, teď již ne na auto, ale na novou fasádu domu.
To už jsem se rozhodla konat. Řekla jsem manželovi, ať jim něco řekne. Manžel se chvíli zamyslel, psychicky se na to připravil, pak otevřel okno a zavolal na kluky autoritativním hlasem: "co to tam děláte? Vezměte si hadr a běžte to uklidit."
Pak okno zavřel a usmál se na mě s výrazem, který naznačoval, že bych na něj měla být, za jeho výkon, pyšná. A já byla. Přeci jen nás to brzy bude čekat s vlastním dítětem. Ale celé mi to přišlo takové zvláštní. Být najednou na "druhé straně".
Mám to tak celý život. Například, když jsem chodila do první třídy, vzhlížela jsem k deváťákům, v deváté ke středoškolákům a na střední k vysokoškolákům. "Zdola" mi to přišlo jako velký, úplně jiný svět, ale jakmile jsem se do toho světa dostala, zjistila jsem, že to je vlastně úplně normální, že se necítím nijak výjimečně, jako jsem si myslela, že se cítit budu.
A stejné je to se vším.
Díky tomu, že studuji doktorské studium, se mi podařilo, dostat se i na vysoké na tu "druhou stranu". Vyzkoušela jsem si roli cvičícího, zkoušejícího, oponenta i vedoucího bakalářské práce, nejprve tajemníka a později i zkoušejícího u státnic a dokonce jsem stála, díky malému počtu osob u nás na katedře, v Betlémské kapli na promoci na pódiu v hábitu.
A víte jaké to je? Docela normální. Zničí vám to trochu to kouzlo. Najednou to vše vidíte nikoli z té tajemné, vážné stránky, ale z té stránky lidské. Jste to prostě stály vy, akorát stojíte před novými úkoly, které se dá lehko postupně naučit, protože cesta k nim byla postupná, nestalo se tak naráz. I tak jsem toho za 3,5 roku zažila na katedře mnoho a ráda bych se s vámi o to podělila.
Pobavila mě ta dělba práce u vás doma:
:))
U vás to tak nefunguje? :)
Jsem ryba, ne pes :)
No to nevím, jestli je lepší :D :D, ale neboj, u nás doma není manžel psem, ta situace vlastně neprokázala to, že mě poslouchá, ale ve skutečnosti to, že jsem poseroutka a sama bych jim to říct neuměla :) a on to moc dobře ví :) akorát na toho našeho prcka se to budu muset naučit :)
Prostě @kaczik ví nejlíp, co je pro manžela dobré, ne? ;)
Jen k tomu počasí - dlouhodobá předpověď hlásí značné oteplení v příštích měsících.
Už se těším na jaro :)
Ano, tak to funguje skoro všude. Když jsem byl o pár let mladší, tak jsem vyháněl mladší i starší děcka pryč od vchodu, protože bydlíme v přízemí a děcka dělaly hrozný binec...
Já to nikdy neměla tak, že bych vzhlížela ke starším. Právě že mi přišlo, že si kolikrát ti starší zbytečně dovolovali na mladší, a tak jsem se ani moc netěšila na to, až budu na jejich místě. Spíše mi to bylo tak nějak jedno. Ale je pravda, že si člověk kolikrát třeba říkal: "Ooo, ten je vysokoškolák, ten musí být chytrý." A pak vystuduje výšku sám a připadne mu, že to bylo něco dočista banálního, nikoliv speciálního.
S tím vzhlížením a respektem ke starším a zkušenějším jsem to měl během studií úplně stejně - od první třídy ZŠ až po magistra :)
Tak v tomto článku sa úplne vidím :D momentálne študujem PhD a byť v roli učiteľa tesne po skončení vysokej školy (kde som bola stále žiačkou) bolo pre mňa fakt divné.
Veľmi pekne napísane :)