Toto je pokračování popisu výpravy z předchozího článku.
01. 11. – Basecamp
Výstup na Kala Patar
Ráno mám brýle pokryté jinovatkou, vstávání je kruté. Tady nemůžeme čekat na slunce, to se až před obědem vyhoupne nad Nuptse. Spali jsme kus nad ledovcem, to znamená že Everest BC musí být pod námi. V tuhle roční dobu je již opuštěný. Rychle ven tady z toho mrazáku! Snažíme se dosáhnout vnějšího okraje morény a vylézt na Kala Patar. V kamenném moři ztrácíme naše kamarády, čekáme na ně v prvních slunečních paprscích. Pak je objevujeme trochu bokem nad námi. Jsem unavená a sil ubývá, ale ten divný pocit v mé hlavě už není tak intenzivní. Na vysokém kopci vychutnáváme výhled na Everest s Nuptse a Lhotse. Díváme se na mapu, ale ouvej, nejsme na Kala Patar, ale na jeho bratru, který je blíže k Everestu, ale má “jen” 5.527 m. Nazýváme ho Kolar Patar. Mě je jedno, na jakou hromadu kamenů jsem se vyškrábala. Sestup do Gorak Shep bezproblémový, nakonec dokonce ne přes morénu ale po písečném dně vyschlého jezera.
Sleduju už jen mé nohy, které automaticky dělají krok za krokem v té nekonečné písečné poušti, slunce nám praží na hlavu. Cíl se pořád nechce přiblížit. Nutím se rozhlížet kolem, na svazích se pasou jaci v různých barevných kombinacích bílé, hnědé, černé. Konečně Gorak Shep, Himalayan lodge, jediné ubytování tady na konci světa. Pijeme velkou termosku horkého lemon tea, dáváme si palačinky s marmeládou. Je teprve půl druhé, zabíráme si místa v lágru a vytahujeme karimatky a spacáky ven, na první trochu rovné a od jaků nepokaděné místo za lodge. Lehnout si na slunci a spát. I na slunci je pod nulou a fouká ledový vítr, ale naše tlusté péřové spacáky nás dobře chrání.
Výhled z Kolar Patar na Everest
Odpolední šlofík v Gorak Shep
Večerní atmosféra, přes teplé barvy je výrazně pod nulou
V pět je slunce pryč, rychle dovnitř. Nejdřív objednat jídlo, vaření vždy trvá nejméně hodinu. Připravuje se na malých hliněných kamínkách bez komína, malé větvičky a sušený jačí trus se do nich šoupají zespoda. Sedíme v tmavé místnosti kolem malých železných kamínek, na topení jsme dostali lepenkovou krabici s jačím topivem, přikládáme trus holýma rukama, kterýma si taky loupeme brambory, které jsme dostali k večeři na plechovém talíři. Se solí a hnojem nám chutnají skvěle. K tomu lemon tea. Zažívám pocit intenzivního štěstí, i když tahle lodge je ta nejšpinavější, jakou jsme zde dosud viděli. Back to the roots. Tak se mi to líbí! Kamenná lodge s podlahou z udupané hlíny, na zdech zaprášené zbytky plastikových plachet nebo kartonových krabic. Matrace jsou roztrhané, plné špíny. Není divu, všechno se sem nosí na zádech, cesta trvá celé dny a týdny. Takže všechno beru a nekritizuju. V šest nám dochází příděl hovínek, tmu zmírňuje jen neustále protestující plynová lampa v kuchyňském koutě, takže za světla čelovek rozprostíráme spacáky okamžitě usínáme. Úplně oblečení, abychom se ráno nemuseli soukat do ledově studených svršků., také vložky do bot se mnou spí ve spacáku. Z kuchyně proniká bezstarostný smích a hovor pěti mladých Nepálců, kteří jsou pravděpodobně odolní vůči zimě, špíně a kouři a srší dobrou náladu.
Himalayan Lodge v Gorak Shep
2. 11. – Gorak Shep-Periche
Tichá noc. Lemon tea proti kašli, aspirin. Zdenek se Seppem si nenechají ujít výstup na opravdický Kala Patar, my s Gudrun spíme dýl, Zase jsme strávily 14 hodin v posteli. Ta se budí s děsně oteklýma očima, vypadá legračně, jí je ale spíš do breku. Už je toho na ní moc. Na kočičí mytí si vynášíme na slunce lavor s vodou, přes jeho, paprsky se na hladině tvoří hned ledový škraloup. Kolem jedenácté se vydáváme do údolí, v Lobuche pijeme colu, pak strmý sestup do Dhughla. To je místo, kde nám konečně ustává vícedenní tlak v hlavě. Přes krásné údolí řeky do Periche, přenocování v první lodge. Světlé a čisté obydlí. A je výrazně tepleji.
Výstup na Kala Patar, nad ním Pumo Ri
Na vrchole četné modlicí fáborky
Pohled do údolí z Kala Patar
Gorak Shep u vyschlého jezera
3. 11. – Periche-Tengpoche
Navštěvujeme “nemocnici” v Periche, dále pohodlně přes Pangpoche, kde je také klášter, obec původně s málo turisty a hodně terasovitými políčky. Přestávka na oběd s hovězí polévkou u cesty. V půl čtvrté jsme v Tengpoche. My se Zdenkem chceme spát v rododendronovém lese. Ve čtyři je v klášteře púdža, obřad. Sledujeme asi půl hodiny. V modlitebně je chladno a tma, monotónní mumlání je občas přerušované zvonky a foukáním do mušle. Mniši pijí něco horkého (čaj nebo máslový čaj?), jsou zabalení v tlustých vlněných kabátech. Večeříme v lodge u kamen, z okna sledujeme západ slunce. Everest se barví do červena, vykukuje mezi nadýchanými bílými obláčky a loučí se s námi. Obloha se zatáhla mraky, už není taková zima, spíme se Zdeňkem pod širým nebem mezi hustými rododendrony. V noci vycházejí hvězdy, kolem nás se pasou jaci a spokojeně mručí. Mírumilovná a spíše plachá zvířata, nemusíme se jich bát, jen doufám, že mi některý z nich nepustí teplou placku na obličej. Jednoho zvědavého musím zaplašit, moc čenichal.
Jaci jsou nádherná, ale plachá zvířata
Často jsou osdobeni červenými třásněmi
Náhlaďáky jedou, ustupte z cesty !
A s prázdnou do údolí
Modlitební zídky Mani
Typické obydlí
Ama Dablam vykukuje za vesnicí
Zde je uvnitř modlitební mlýnek, který je poháněný vodou z potůčku
Děti vedou krušný život
4. 11. – Tengpoche-Namche
Rozloučení s Tengpoche, na obzoru Everest
Ráno jeden jak spí tři metry od nás. V půl šesté je první obřad v klášteře, ještě za tmy. Pár mnichů stojí v okně a foukají do obrovských mušlí. Sbalit se po snídani pokračovat. Gudrun a Sepp jdou nejkratší cestou přímo do Namche (cca 3-4 hodiny), my dva chceme přejít na druhou stranu údolí. Nejprve z kláštera strmý sestup k řece Imja Khola. Most byl nedávno opraven, ujišťují nás mniši. Pěšina není moc používaná, ztrácíme jí v rododendronovém lese, každý si hledáme pro sebe cestu křovím. Já někde narážím na strmou cestu, volám na Zdenka, ten se neozývá, čekám. Třeba už je dole u řeky. Ale tam není. Začínám mít o něj strach, tu se konečně hrabe ze stráně plný listí a větviček ve vlasech. Jsem ráda, že se mu nic nestalo, hubuju ho, že nešel po cestě, on se uráží a nemluví, já se cítím nepochopená, tak taky nemluvím. Škoda, doteď bylo vše v pořádku.
Kluzký mostek přes Imja Khola
Úzký most se skládá ze dvou kmenů položených přes divoký potok. Jsou mokré a pěkně kluzké. Cesta do Phortse je krásná, strmá a opuštěná. Vesnice leží vysoko na ostruhu mezi dvěma řekami, s terasovitými políčky ohrazenými kamennými zídkami. Z hezky položeného Phortse sestupujeme k Dudh Kosi, k je tradiční mostek s kamennými základy, řeku překlenují umně vyskládané kmeny. Výstup do Kumjung. Jsem unavená, jdu stále pomaleji, už jsou tři hodiny a my se ještě chceme podívat na Everest View Hotel. Konečně vystoupáme na výšku 4000 m, Kumjung, pak táhlý hřbet. Zdenek mi přes mé protesty odebírá batoh, já ale stejně nejdu rychleji.
Phortse
Konečně dojdeme k tomu nesmyslnému hotelu, postavenému pro movité turisty, kteří sem bývají dopraveni helikoptérou. Jak to dělají s aklimatizací? Hotel je ošklivý, uvnitř nepříjemně holý, nezapadá vůbec do zdejší krajiny velikostí ani stavebním slohem. Kamenná podlaha, tmavé dřevo, velké skleněné plochy, působí studeně a odtažitě. Přesto zde vyžadují 250 $/noc. Asi proto tu nevidíme žádné hosty. Jediným plusem je prosklená štítová stěna s terasou a výhledem na Everest. Dnes je však viditelnost nulová.
Do Namche už přicházíme ve tmě. Po dlouhém dni stále přece jen nacházím energii na sprchování, po odletu z Káthmándú je to moje první teplá voda.
5. 11. – Namche-Lukhla
Rozloučení s Bemba Chuteen a Mama Thamserku, bylo to s nimi hezké, jídlo také chutnalo dobře. Bereme od nich dárky a dopisy do Marktoberdorf pro Tsering. Mama nám ještě dává lunchpaket na cestu, my domlouváme cenu pro nosiče na 500 rupií, není levné, ale nechceme být škrti. Na rozloučenou se s Mama fotíme před její Thamserku Lodge. V devět odchod, sestupujeme svižně. Já jdu s nosičem a vedu s ním mou kusou nepálštinou konversaci. Jsem pyšná, že mu rozumím a on mě. On je velmi sdílný, vypráví že mi je 22 let a nikdy nebyl dál z domova než pár dní pěší chůze. Nikdy nechodil do školy, neumí číst ani psát, bude celý život nosičem bez jakékoliv jiné perspektivy, ale je spokojený a veselý.
Rozloučení s Mama a Bemba před Thamserku Lodge
Známou cestou zpět do Lukhla
Před Lukhla si se Seppem dáváme finálový sprint do posledního svahu do vesnice. Zdenek jde potvrdit let, já hledám policejní stanici, abych nahlásila krádež peněz z autobusu, Sepp zajišťuje ubytování. Lodge leží přímo vedle letištního check-in, dvoulůžák stojí 100 rupií, pro Sepp s Gudrun rodinnou Gompu se svatými písmy a trůnem, pro nás komůrku s úzkou postelí.
Policejní úředník na stanici je nepříjemný. Sedí v místnosti bez elektřiny a nemá ani papír na psaní. Nic mi potvrdit nechce, stanice. Policista je nepohodlný, nemá elektřinu ani papír na psaní, nechce nic potvrdit, neumí číst latinku. Mám si vše nechat přeložit do nepálštiny, což mi náš hostitel udělá. Proti kašli si k večeři objednáváme lemon tea.
6. 11. – Lukhla-Káthmándú
Naše zavazadla váží dohromady 36 kg. I my se musíme na zavazadlové váze s posuvnými závažími zvážit. Já mám oblečená, s pohorkama a ledvinkou 51 kg. Takže jsem při treku zhubla. Body Check za závěsem, pak čekáme až přiletí vrtulník. Můj včerejší policista na strážnici je dnes v uniformě, ale podpis na záznam o krádeži stejně odmítá. Uvidíme, co na to řekne německá pojišťovna.
Přistávací dráha z udusané hlíny bude brzo štěrková. Ženské sedí na bobku a rozbíjejí balvany palicí na malé kousky, chlapi takto ručně vyrobený štěrk ve dvojicích rozprostírají po přistávací ploše. Mají dohromady jednu lopatu, jeden s ní hází kamení, druhý mu pomáhá taháním za provaz, připevněný na špičce lopaty. Mechanizace. Vrtulník je tu, naše batohy jsou naházené doprostřed kabiny a zajištěné sítí, my sedíme ve dvou řadách proti sobě na pryčnách, 20 cestujících. Železný pták ruské výroby, v letu vidíme pod sebou zelené terasy s úzkými obilnými poli, malé vesničky přilepené na svazích. Let trvá asi půl hodiny.
V Káthmándú rychle do hotelu, sprcha, odpočinek. V Norbu Lingha dostáváme jediné dva pokoje na střešní terase, kde jsou plastové židličky, slunečník a krásný výhled na Káthmándú. A to vše jen pro nás čtyři. Objednáváme si telefonicky na recepci jídlo i s donáškou, s nohama nahoře si cpeme břicha. Slunce, teplo, dovolená. Odpoledne zamlouváme v cestovní kanceláři výlet do národního parku Chitwan, tři dny a dvě noci za 55 $, plná penze, doprava, pokoj s koupelnou a programem. Večeře v pizzerii, což neznamená, že jídlo chutná italsky. S Mastercard si vyzvedáváme peníze v bance.
7. 11. – Káthmándú
Dnes máme na plánu kulturu, po posilnění s croissant v německé Backery ve čtvrti Thamel jdeme pěšky k Swayambunath Stupa. Přes posvátnou řeku Bhagmati, která vypadá spíše jako kanalizace a zároveň skládka odpadků. Momentálně je nízký stav vody. Kromě odpadků se v řece povaluje mrtvý pes, nedaleko ženské ve vodě myjí zeleninu hned na břehu vaří. Děti se cákají u břehu, pradleny perou prádlo na velkých kamenech a lidi sem chodí na záchod.
Prádelna na břehu Bhagmati
Stupně k Swayambunath
V ulicích Káthmandú
Swayambunath stojí na 100 m vysokém kopci, široké stupně, lemované prodejci suvenýrů a žebráky, vedou k vrcholu. Nahoře mezi chrámy je nával, zase je nějaký svátek, rýže a květy jsou obětovány do výklenků s různými bohy, ti jsou pomazáváni červenou pastou. Mezi tím poskakují hordy opic makaků, kteří s velkým povykem vyžírají z chrámů všechny jedlé obětiny. Věřící zapalují na obětištích kouřové tyčinky a máslové lampičky, až na opice vše vypadá poklidně. U nás se ale žádný vznešený pocit nedostavuje, dáváme si pozor před opicemi, aby nám nevyrvaly foťák nebo tašku z ruky.
Procházkou do Museum of History. Je horko a prašno, Sepp to vzdává a jde sám do hotelu. Nápis na muzeu hlásá, že úterky mají zavřeno. A dnes je úterý. Tady to vzdává i Zdenek, chce se jít podívat do Goethe-Institutu, my s Gudrun jedeme moto-rikšou do Kirtipur, nedalekého městečka na kopci. Mělo by vypadat jako ve středověku a bez aut. Uličky jsou na auta příliš strmé a rozbité. Ve stoupání se naše rikša zhroutila. Asi jsme na ní moc těžké.
V Kirtipur vede na cestách mezi domy otevřená kanalizace ve vysoké fázi rozpadu. Volně běhající kozy, psi, kachny, kuřata. Rýže se suší a prosévá na každém volném místě. Se zájmen procházíme středověkem, působí na nás velmi klidným dojmem. Na jednom místě vidíme tkaní koberců, smějící se dívky u stavů rychlými obratnými pohyby tvoří krásné vzory. Škoda, že se tu nemůžeme porozhlédnout dýl.
Na zpáteční cestě nakupujeme v New Road pro naší večerní hostinu evropské jídlo: konzervu tuňáka a lančmítu, rajčata, cibuli, sýr, chléb, dezert, nápoje, utrácíme skoro 1000 rupií. Sepp dřímá na naší terase, Zdenek ještě není doma, přichází až za tmy, to už my sedíme u jídla. Vlahý večer, nasycení vedeme vášnivé debaty o třetím světě, záchraně lidstva, roli Evropy. Aniž bychom se dopracovali k vyřešení světových problémů, padáme v devět do postele.
8. 11. – Káthmándú-Chitwan
Deštivý den
Zdenek s námi nechce jet do džungle na jihu, raději jede sám autobusem ještě do hor, do Pokhara. My míříme ke slonům. Autobusové nádraží, dopravní zácpa a smog, trvá hodinu, než se autobus vymotává z Káthmándú. Hlavní silnice do Indie je velmi špatná, úzká a plná kamionů, vede podle širokého divokého toku řeky Trisuli. Příjezd do Chitwan v poledne, pokračujeme džípem přes brod do lodge. Všude kolem stojí hliněná obydlí, vše je chudé, jednoduché, ale čisté. Procházím se sama vesnicí. Připojuje se ke mně jeden klouček, ukazuje mi svůj dům, pole. Bohužel nemám s sebou kromě žvýkačky nic, co bych mu mohla dát, ani peníze.
Hliněná obydlí v Chitwan
V lodge je nás jen pět, my a dvě Švédky. Průvodce nám ukazuje vesnici a slony a jejich Mahut., Hladoví čekáme na jídlo, konečně je tady. Jíme všechno, ale po tak dlouhé době z domova už sníme o pečeném kuřeti a evropském moučníku. V půl osmé zalézáme pod moskytiéry. Hluboká černá noc, tady není elektřina.
9. 11. – Chitwan-Sauraha
Rajtujeme na slonu
Malý nosorožec
Prvním bodem programu je tříhodinová procházka džunglí. Náš Guide a jeho pomocník jsou vybaveni bambusovými tyčemi. Dávají naději na pozorování nosorožců, slonů, možná tygrů a leopardů. I dalších asi třicet jiných turistů v jiných skupinách doufá, že tato plachá zvířata uvidí. Ve člunu vydlabaném z kmene jsme převezeni na druhý břeh řeky, jako první skupina máme nejvyšší šanci. Procházíme hustou, sedm metrů vysokou sloní trávou, z které rostou stromové velikány. Z těch se dlabou čluny a jejich semenné kapsle dodávají bavlněnou náhražku. Slyšíme sloní troubení, na písčité cestě jsou vidět stopy nosorožců, slonů, divokých koček, nějakých jelenů a hadů. My ale nevidíme nic. Jen tu poskakují rodiny ošklivých makaků a skupina hezkých langurů s černým obličejem a šedou srstí. Ostatní zvířata na nás nejsou zvědavá. Odpoledne si to prý vynahradíme. K obědu dostáváme masové kuličky, zeleninové karbanátky, fazole, hranolky. Vše nám chutná.
Malý nosorožec
Ve dvě jdeme ke sloní zastávce. Má dřevěné schody s plošinkou nahoře, šedí velikáni k nim couvají a parkují bokem u schodů. Mahut sedí bosý přímo za ušima na sloní hlavě, v ruce krátkou tlustou bambusovou hůl. Každý slon nafasuje čtyři cestujícím, kteří sedí na jeho zádech v dřevěné ohrádce.
Pohupujeme se zelenými houštinami, které nám sahají až k ramenům, z nich ční ony bavlníkové stromy. Na jedné mýtině potkáváme mámu nosorožce s dítětem, nenechají se od nás rušit, pasou se klidně dva metry od nás. Pak přijde ukázka práce se slonem. Naše sloní dáma nás má vytunelovat průchod džunglí, která zde dosahuje vysoko nad naše hlavy. Pomocí povelů a mírných poklepů holí na hlavu slonovi a Mahut sděluje, že má vše zelené odstranit z cesty tak, aby i cestující na jeho zádech prošli tunelem. Chobotem jsou liány vyrvány ze země, větve slon zlomí nebo ohne a zadupe nohou do země. Když se otočíme, zůstává za námi skutečně díra v listí. Ještě kolem nás přeběhne jeden nosorožec a exkurze do pralesa je u konce. Ve vsi si v německé Backery objednáme buchtu a kakao. Hostitel předpovídá déšť na dnešní noc, což má být neobvyklé v tomto ročním období.
Při svíčkách nepálský bufet: rýže, čočková omáčka, brambory s fazolemi, kuřecí maso, pikantní rajčata, bylinkový salát a tenký čočkový chléb. Všechno dobré, kromě kuřete. To bylo nakrájeno na malé části s kůží a kostmi, takže je maso plné rozštěpených kůstek a peří. Čočkový chléb je žlutý, tlustý a chutná jako bramborové lupínky. V noci bychom měli jít pozorovat krokodýly, ale po jídle začne pršet.
**
10. 11. – Sauraha-Káthmándú
Ze spánku mě vytrhl rachot tropického deště. Lije až do úsvitu. Obávám se, aby se řeka, kterou musíme ráno přebrodit džípem směrem k silnici, moc nerozvodnila. Po snídani nás nakládají do otevřeného džípu. Přitom stále hustě leje, budeme muset celý den sedět mokří v autobuse do Káthmándú. Je období sucha, tak jsme si s sebou nevzali žádné bundy. A první pokrytí 7 km bahna svahu k řece. Na desítku nastupujícího v otevřeném džípu. Prosím o nějakou ochranu proti dešti, Ano, zorganizují to. Jeden přichází se srpovitou dlouhou kudlou a uřezává z dekorativní rostliny před recepcí tři velké listy. Se smíchem a komentářem: jungle umbrella nám je podává do ruky. Listy jsou moc hezké, je mi líto, že je kvůli nám uřízl, ke všemu nám chrání jen hlavu, po rukách nám teče voda a máčí nám veškeré šatstvo na těle. (doma jsem zjistila, že to byla Alokázie, sloního ucho, jednotlivý list dosahuje velikosti člověka).
Tropický liják, na záhonu listy Sloního ucha, než je uřízli na umbrella
Jak se obávali, sedíme mokří sedm hodin v autobuse, tak dlouho trvá pouze 150 km dlouhá cesta. Stále prší a je znatelně chladnější. Deštník z džungle si nesu do hotelu, vezmu si ho domů jako suvenýr. Přicházíme už za tmy, Zdenek už tam je, jdeme spolu čínsky jíst, Sepp a Gudrun jedí v hotelu.
11. 11. – Káthmándú
Nákup suvenýrů. Po snídani v Pumpernikl jdeme v párech do města, obědváme společně v tibetské restauraci. Odpoledne havaj na naší terase, já jdu sama do města. Hurá, jdu ráda sama, můžu nerušeně brousit městem! Do čtvrtí bez turistického ruchu, nakukuju do vnitřních domovních bloků s malými stúpami. Kupuju 60 cm velkou ošatku z bambusových listů na přesévání rýže. Do té opatrně poskládám můj tropický list na cestu letadlem. Na večeři jedeme taxíkem do nového hotelu Vajra, postaveném ve starém stylu. Je to tu dražší, jídlo pro nás všechny stojí 1200 R = 35,-DM.
12. 11. – Káthmándú
Stadion v Káthmandú
Nepohodlné sezení při tradiční večeři
Poslední den, už jsme vším znaveni. Croissant k snídani, na oběd jdeme se Zdeňkem do japonské restaurace, o něco dražší, jídlo za 100 R = 2,80 DM, jinak stojí asi 60-90 R. Japonsky psaný jídelní lístek, ani přepis do latinky nám neprozrazuje, zda se jedná o nápoj, maso nebo dezert. Pak samozřejmě ještě musíme ke stadionu, který je pro Zdeňka povinný na všech cestách. Zrovna se na něm koná nějaká vojenská přehlídka. Na závěr naší cesty do Nepálu večeříme všichni restauraci Thamel s typickou nepálskou kuchyní. Starý, krásně zrekonstruovaný dům, červené cihly a tmavé dřevo, číšníci ve lněných hávech. Sedí se se skrčenýma nohama u nízkého stolečku, bez bot. Není to pohodlné, ale stylové, při svíčkách. Nabízejí menu z devíti jídel za celých 450 R = 13,- DM, velmi drahé. Bohužel nepřinášejí jednotlivé chody po sobě, ale pleskají vše najednou na talíře, až to stříká. Ze všech chodů je tak jednolitá hmota. To vše se opakuje dvakrát.
Během večeře diskutujeme o německé politice, kterou ještě prohlubujeme v hotelu na terase. Čtyři lidé, čtyři názory, každý zastáncem jiná politické strany. Naše pestré názory se dost rozcházejí.
13. 11. – Káthmándú-Dháka
Naposledy na snídani přes pouliční jatka za naším hotelem, skáčeme z kamenu na kámen přes krvavé louže, čerstvě poražený býk leží přímo na hliněné zemi, ještě se t něj kouří. Takové zážitky spolu se způsobem porcování kuřat z nás v Nepálu udělaly vegetariány.
Taxíkem na letiště, Namasté, Norbu Linkha, Namasté, Káthmándú, Namasté Everest. Z letadla jsou hory jasně vidět, v Namche už leží sníh. Turisté, kteří zrovna od Everestu přijeli, mluví o lavinách v Gokyo. V Dháce nám sbírají pasy a nakládají nás do autobusu. Jedeme do hotelu, to nebylo v plánu. Žebráci na letišti jsou dost agresivní, ale město dělá čistý dojem, zasázené stromy, hezčí auta než v Nepálu, míň na bobku posedávajících mužských u silnice než v Nepálu. Nikdo nám neřekne, kdy poletíme dál. V hotelu Zdenek sleduje nonstop fotbal v televizi, není moc co dělat. Dostáváme večeři, a když se ukládáme ke spaní, v jedenáct večer nás vyzvedávají. Noční let, 3x plastové jídlo. Ve Frankfurtu nás vítá mlha. Na obědě u rodičů Gudrun maminka uvařila ledvinky s nudlemi. Ta exotika nebere ani v Evropě konce!
Tato první cesta do velehor nás výrazně ovlivnila, je to start do dalších dobrodružství ve vysokých horách. Nepál se svými srdečnými lidmi, mírumilovným náboženstvím, s tradičním způsobem života mimo turistické stezky, a s nádhernými horami jsme od té doby ještě víckrát navštívili. I Tengpoche a Mama v její Thamserku Lodge v Namche Bazar.
--Helena
You can check out this post and your own profile on the map. Be part of the Worldmappin Community and join our Discord Channel to get in touch with other travelers, ask questions or just be updated on our latest features.
!HUGPřivolávám k tomuhle autorovi a článku pozornost @godfish a @phortun .
Diky, Krakonosi. Mam technickou otazku, je mozne vlozit vice znacek @worldmappin do jednoho clanku a vsechny byli rozpoznane?
Mám tu zaslouženou pověst technického ignoranta ... Myslím, že to nejde, ale opět k tomu volám @godfish -e.
Já už nemám ambici moderovat žádný tag, ale jistě to svede i technický ignorant, netřeba volat posily.
Dobře, už Tě nebudu volat. Ale odpověď na otázku, zda se do jednoho článku pro worldmappin dá vložit více odkazů na různé místa, nevím odpověď s jistotou. Myslím, že ne. Takže moje rada pro @travel.helena bude: "Zkus a uvidíš!"
Aha, ten dotaz jsem neviděl.
Lze, ale zobrazuje se jen ten první.
Do článku vkládej jen jednu značku. Pro podrobnosti se podívej do komentářů pod tímto článkem, kde byl autor upozorněn, že jich použil několik.
https://peakd.com/@ohlnwwlknat/how-i-saw-a-playful-bird-playing-in-the-sakura-blooming-flowers
Už jsem na ten účet narazil, ale čekám, jak to dopadne s Hive Watchers, jestli je tam všechno v pořádku...
Byl jsem s ním v nějaké interakci. Reaguje. Je to text z roku 1995. Možná odněkud racyklovaný, nevím ... Potenciálně by to mohl být zajímavý hiveán. Uvidíme.
Tyto dva posty (https://peakd.com/hive-167922/@travel.helena/nepl-everest-base-camp-1995-lnj, https://peakd.com/ek-cz/@travel.helena/nepal-everest-base-camp-listopad-1995) jsou pozměněnou variantou této stránky: https://travel.e-kolar.net/web/nepal-everest-base-camp-1995/. Odkaz na hive účet je uveden v zápatí webové stránky, takže se lze domnívat, že jsou od téhož autora. Otázkou je, zda je přínosné mít dva podobné texty. Takové rozhodnutí musí (nebo musejí) udělat jiní.
No ten autor ještě podle všeho používá další alt účty, takže je v tom celkem chaos a nepůsobí to moc dobře. Já se svou (TipU) podporu zatím vyčkám...