Nepál – Everest Base Camp, říjen 1995

18. 10. 1995 - Příjezd do Káthmándú

Start včera v 7:00 v Marktoberdorfu, oběd s rodiči Gudrun v Mainz: játrové knedlíky, bramborová kaše a kysané zelí, neznámá kombinace, ale dobrá. Birman Airlines se zvenčí tváří důvěryhodně, dokonce i uvnitř nic nechybí. Jen na jídlo se dlouho čeká. Těsně před půlnocí, když jsem konečně po 12-ti hodinové stravovací pauze hladová usnula, konečně začnou roznášet. Po mezipřistání v Dubaji usedáme na asijskou pevninu v Dháka, Bangladéši. Přestup do mnohem menšího letadla. Má to tu vadu, že do něj zřízenci z velké hromady batohů na přistávací ploše nakládají zavazadla bez ohledu na to, kteří cestující nasednou do letadla. S tím výsledkem, že v Káthmándú batohy neodpovídají cestujícím. K hromadě zavazadel ležící uprostřed příletové haly se nikdo nehlásí, naopak tu zoufale pobíhá davu turistů bez zavazadel. Taky nás to postihlo, čekáme s ostatními nešťastníky na další stroj za tři hodiny.

Centrum Káthmandú

Jedeme taxíkem do Cho Oyu Trekking a do hotelu Norbu Lingka. Mezitím naše batohy přistály s výjimkou toho od Gudrun, zřízenci jí i ostatním smolařům slibují batoh zítra. V turistické čtvrti Thamel večeříme na dvorku za doprovodu místní hudby (muka pro Zdeňka) zeleninu s rýží (muka pro Seppa a Zdeňka). Změtí neznámých uliček po tmě zpět do hotelu, orientace pouze podle bank, ty jsou jen v Thamel. Na každém rohu se nám nabízejí rikši, Sepp se chce svézt. OK, za 100 R jsou rychle nalezena dvě vozidla. Místo aby s námi jeli doleva, jak nám napovídá náš orientační smysl, zatáčejí s námi doprava. Ulice jsou stále temnější a temnější, tady jsme určitě špatně. Ve světle osamělé pouliční žárovky jim ukazujeme vizitku hotelu. Radí se kličkují s námi doprava, doleva, ptají se kolemjdoucích, zpocení šlapou do pedálů, vykrmení Evropani jsou tíha. Zdenek už se na jejich trápení nemůže dívat, chce vystoupit. Těch malých hubených kluků je mu líto. Na rušnější ulici, kterou poznáváme, seskakujeme.

Pohled z “naší” hotelové terasy

19. 10. – Káthmándú

Jatka přímo za hotelem

Snídaně v osm (pro některé o něco později – recidivisté!), pěšky k Cho Oyu Trekking vyjednat permit a let zpět z Lukhla. Taxíkem zpět do centra, což je tu každé auto, na které mávneme, stačí se i jen podívat na řidiče. Durbar Square – starý královský palác s desítkami chrámů kolem něj. Chrám Kumari – máme vzácné štěstí (opravdu tak vzácné?) vidět živou bohyni Kumari. To ubohé šestileté dítě se znuděné na dvě sekundy ukáže u okna.

Chrámy na Durbar Square

Evropsky oblečený mladý Nepálec nám nevyžádaně nabízí své průvodcovské služby za 100 R/osobu, souhlasíme s půlhodinovou prohlídkou hlavně proto, že mluví obstojně německy. Dnes se prý koná nějaká slavnost, takže je vidět víc než jindy. Nemůžeme posoudit. Obcházíme společně bezesporu velké kulturní a umělecké poklady, bohužel všechno je tak zanedbané, že bychom si jich bez našeho průvodce ani moc nevšimli. Na schodech do chrámů se povalují spící postavy, jsou to žebráci nebo odpočívající nosiči? Poblíž sedí svatí i méně svatí muži, Sadhus, zahalení do žlutých hávů, dlouhé dredy efektně rozprostřené přes kolena. Ten s nejdivočejší hřívou, která mu visí až na jeho špinavé bosé nohy, si před obličejem drží hadr. Za 10 R je připraven dát hadr pryč a nechat se fotografovat.

Více či méně svatí muži

Spokojeni s průvodcem hned za 5 $ domlouváme cestu do Bodnath a Pasumpatinath. Jedeme taxíkem, náš průvodce vedle řidiče, my čtyři vzadu. Tři sedí, já jako nejmenší ležím přes ně. K Bodnath je hustý provoz, zaprášená ulice samá jáma. Bodnath Stupa je ohromující. Velké břicho stupy sedí na stupňovitém podstavci uprostřed čtvercového náměstí. Zrovna nás míjí zpívající a modlící se skupina lamaistických mnichů. Červené roucho, pod tím žlutá vesta, dohola oholená hlava. I mnišky jsou dohola. Takže je dnes přece nějaký svátek? Celý den jsme viděli na ulicích sochy bohů, pomazané červenou barvou k nepoznání.

Stupa Bodnath

Po které se smí chodit

Samozřejmě točíme taky modlicími mlýnky

Taxíkem v osvědčeném zaléhacím pořádku jedem do Pasumpatinath. Na břehu řeky Bagmati, které bohužel připomíná spíš kloaku, stojí v ředě mnoho chrámů, které nám nevěrcům nejsou přístupné. Ve vodě se cákají děti, skáčou opice a sype se do ní popel spálených mrtvol. Podél břehu jsou umístěny takzvané Ghats, asi 2×2 m velké betonové plošiny, na kterých jsou nebožtíci na hranici dřeva spalováni. Všechny zbytky těchto pohřebních ceremonií končí ve vodě. Řada malých chrámů slouží svatým Sadhus jako obydlí. Dnes jsou doma pouze tři, jeden divoce skáče v meditujícím šílenství, další dva s dredy omotanými šňůrami z ořechových skořápek pózují před foťáky kolemjdoucích turistů. Cena je již známa. Než se s naším průvodcem Rana rozloučíme, váže nám kolem krku žluté nitě pro štěstí. Namasté.

Pasumpatinath

I ten čeká na almužnu

Jdeme pěšky na letiště otestovat, zda už chybějící batoh došel. Ale dnes z Dháky žádné letadlo nepřiletělo. Najednou každý ví, že ve čtvrtek nikdy nelétá, včetně těch, kteří nás včera odkazovali na dnešek. Co teď? Údajně mají zítra přiletět tři letadla, takže máme zas naději.

Musíme odložit zítřejší pochod do hor o jeden den. Taxíkem (jako vždy 150 R) do města, je čas hodit na ty dva tenké ranní toasty něco do žaludku. Předměstí je ale pevně v rukou místních, tady nic pro naše zhýčkané žaludky nenajdeme. Vývařovny se tu dají těžko rozeznat od kovářských dílen: uvnitř všeho černé, uprostřed ohniště. Směrem k Thamel se objevují důvěryhodnější jídelny. Vybíráme první, která má opravdové dveře. Gudrun objednává něco s kuřetem (odvážná, přes pouliční řeznictví za rohem, kde čtyři kozy čekají na svůj osud), Zdenek odevzdaně ukazuje na něco uprostřed jídelního lístku, mě přinášejí zeleninové koule. Všechno trochu nedefinovatelné, ale docela jedlé. Sepp, pan Opatrný, objednává jen suchou rýži, a i té půlku nedojídá. Buď trpí střevními problémy, nebo se tajně krmí v hotelu svým lovečákem.

20. 10. – Bhaktapur, Patan

Sklizeň rýže, na všech pláckách se suší

Rýže i na hlavním náměstí Durbar Square

Dobře snídáme v blízké Backery, pak jdeme na autobusové nádraží. Řada čoudících autobusů, jeden klučík nám ukáže ten správný do nedalekého královského města Bhaktapur. Za 4 Rs. Do města turisté platí 50 R vstupné. Ulice dlážděné cihlami jsou téměř bez aut, i domy jsou z červených cihel, a vše je čistší než v Káthmándú. Téměř žádní turisté. Idylické zákoutí, krásné pětipatrové chrámy, boční ulice plné koz, prasat, kuřat a psů. Zvířata žijí v přízemí, majitelé v horních patrech. Kozy fungují jako biologické čističky, snědí veškerý zelený odpad z četných prodejních pultů. V chrámových nádvořích ženské suší na velkých plachtách rýži, mužský dřepí ve dveřích svých dílen nebo obchodů. Kolem každého řemeslníka postává aspoň pět kibiců. Život tu plyne klidně a působí harmonicky. V poledne se přesouváme autobusem do třetího královského města – Patan.

V Patan je rušný provoz, smog a spousta pouličních prodavačů. Na Durbar Square je zeleninový trh. Jistě by tu bylo mnoho zajímavého na objevování, ale my chvátáme přes visutý most na letiště. Napětí roste. Co budeme dělat, když tam batoh nebude? Ale – hurá – je tady! Nachází se vedle zavazadlového pásu, má velkou nálepku rush a čeká na nás. Večer s Mr. Karma v hotelu vyřizujeme formality, pak balit a honem jít spát. Zítra ráno v 5.15 nás někdo z Cho Oyu Trekking odveze na autobusový terminál.

21. 10. – Autobusem do Jiri

Na terminálu velký chaos, je stále tma. Batohy jsou uloženy na střeše, spojujeme je dohromady jako ochranu proti krádeži lanem. Sedadla v autobuse jsou tak úzká, že jeden musí sedět na opěradle. Na jedné zastávce si jdeme už za světla se Seppem a Gudrun sednout na střechu, pohodlně se na další cestu uvelebujeme mezi zavazadly, máme nádherný výhled. Do Jiri je to 130 km, na což potřebujeme více než 14 hodin. Jednou když se šineme do prudkého kopce na jedničku, spojka smrdí, a nakonec se zadře. Cestující v klidu sedí na bobku v pankejtu, mechanik, řidič a průvodčí cosi spraví, a můžeme se kolíbat dál. Ještě jednou je technická zastávka, výměna pneumatiky. A pak už se přes 2.700 m vysoký pas pomalu blížíme k cíli.

Cestování na střeše

Do Jiri dorážíme za tmy, jeden mladík nám nabízí lodge a nosiče. Lodge je dobrá, dvoulůžkový kamrlík za 20 rupií. V pokoji rozbalujeme batohy, no nazdar! Naše peněženka se všema penězma je pryč! Přes 1.000 DM. Pasy, permity a zpáteční letenku nám zloděj milostivě nechal, spolu s 1.000 rupiema. Nějaký lidumil! Naše nálada je na bodu mrazu, se staženým žaludkem ani nemůžeme pořádně jíst. Vyjednáváme dva nosiče, cenu srážíme na 250 rupií, což je podle našeho ještě 50 Rs nad cenou. Polovinu dostanou teď, druhou na konci treku. Naštěstí mají Sepp a Gudrun peněz dost, to stačí pro nás pro všechny. Vyměnili jsme si v Káthmándú schválně hodně peněz, abychom měli rezervu. A teď se hodí. Zpětně považujeme krádež, která se musela uskutečnit při nakládání batohů ráno za tmy na střechu, jako rozvojovou pomoc zaostalé zemi. Pomoc ale nedobrovolnou.

22. 10. – Jiri – Bhandar

Jeden z našich nosičů

Svahy jsou prudké

V šest jsou nám přivedeni naši nosiči, 15-ti a 16-ti letí kluci, jeden v teniskách, druhý v prošlapaných křápech. Často na ně musíme čekat, zjevně nejsou příliš zkušení, ale neustále se usmívají a jdou. Po včerejší zkušenosti jsme obezřetní, dáváme na ně pozor, aby nám nezmizeli i s batohy do nějakého postranního údolí. Na prvním Check-point v Shivalaya si ten jeden kupuje místo svých křápů nové vietnamky. Jak s nimi chce dojít až pod Everest, je nám záhadou.

Počasí je pěkné, krajina také, domy a život kolem nich vypadají idylicky, jen tu musí člověk zůstat zdravý, jinak má problém. Cestou potkáváme jen málo turistů, pouze na Deorali pase (2.700 m) míjíme velkou skupinu cestovky Hauser. Večer už objednáváme jídlo s menšími obavami, dokonce nám chutná. V lodge není žádné světlo, takže jdeme brzy do postele.

Bílé stupy jsou v každé osadě

23. 10. – Bhandar-Sette

Snídaně před domem

Budí nás bezmračné zářivé ráno, je pěkně teplo. Další překvapení: naši nosiči nám neutekli, jsou již před sedmou venku a popíjejí čaj s mlíkem. Sbalili jsme naše dva lodní pytle lépe, aby kluky netlačily na zádech. Sestupujeme do údolí, kousek za Bhandar je druhý Check-point, v Kenja děláme delší přestávku. Naši nosiči (už víme, že se jmenují Ram a Dzaikurmar) jedí rukama Dhal Bhat (rýže s čočkovou omáčkou, denní jídlo Nepálců), skupina Hauser Group vařila a jedla na louce, teď se s najedenými břichy vydávají na další cestu. Kenja je velmi pěkná malá osada, mezi domy vede čistě zametená dlážděná ulička, před dveřmi mají lavice a stoly. Téměř každý z těchto domků s jednou až dvěma místnostmi má nápis hotel, lodge nebo restaurant. Nabízejí jídlo, teplou sprchu a záchod.

Z Kenja stoupáme skoro 1.000 výškových metrů do Sette. Je teplo, jde se dobře, ani nám to nepřipadá tak vysoko. Cestou jsou občas lodge, ale mimo osady jsou mnohem jednodušší. Venkovská idyla s kozami, krávou, spoustou kuřat, psů a spoustou malých dětí. Kouř stoupá skrz štěrbiny ve střechách, udupaná zem je čistě zametena, všechno vypadá jednoduše, ale ne uboze, zvířata dobře vykrmená. Ve dvě jsme v Sette. První lodge patří jednomu ze starších bratrů Dzaikurmar (má čtyři starší a jednoho mladšího bratra). Samozřejmě tu nosiči chtějí zůstat přes noc, i když bychom ještě mohli jít dál. Zdenek to vítá, možná má problémy s žaludkem, okamžitě si jde lehnout a vstává až na večeři.

Sednice v Sette

Sluníčko svítí, já se vyhřívám na kamenné zídce a rozprávím s našimi hochy a jejich bratrem. Ten jediný mluví trochu anglicky. Zajímavý rozhovor. K večeři nám dělají momos, těstové taštičky plněné masem, zeleninou nebo brambory, typické nepálské jídlo. Jediná místnost je sednice s hliněnými kamny, takže můžeme sledovat výrobu momos. V šest je tma, po večeři s dvěma Dány a dvěma Čechy jdeme brzy do postele. Ještě v deset hodin večer slyšíme karavany, které procházejí pod naším oknem ve světle baterek, se zpěvem na rtech, k tomu zvoní oslíci rolničkami. V pět ráno už jsou zase karavany na nohách, budí nás zase zpěv a rolničky.
Osady mají často hezké vstupní brány

24. 10. – Sette-Solung

Odchod v 7.30, přes rododendronový les 1.000 m stoupání na Lamjura pas (3.550 m), cesta se vine po ém hřbetě posetém řídce malými domečky. V devět hodin zažijeme nečekaně částečné zatmění Slunce. Na pase stojí dva hezké domky a jedna lodge, kde se batolí malé děti. Z kalhot jim kouká holý zadek, bezpečnostní šlic v kalhotách zůstává, dokud se dítě nenaučí chodit na záchod. Velmi praktické. Z kopce romantickou krajinou s malými terasovými políčky tady ve výšce už ne s rýží, ale s obilím a zeleninou, stráně poseté malými osadami a samotami. Vaříme si k obědu u potoka polívku.

V údolí leží Junbesi, zřejmě bohatá vesnice, má dvě Gompas a elektřinu z malé vodní elektrárny. Odtud to do Solung trvá ještě 1,5 hodiny po úzké cestě. Ubytováváme se v Mount Everest Lodge, s okny směřujícími na sever, doufejme, že zítra ráno s výhledem na Everest. Celý den byém hřbetě posetém řídce malými domečky. V devět hodin zažijeme nečekaně částečné zatmění Slunce. Na pase stojí dva hezké domky a jedna lodge, kde se batolí malé děti. Z kalhot jim kouká holý zadek, bezpečnostní šlic v kalhotách zůstává, dokud se dítě nenaučí chodit na záchod. Velmi praktické. Z kopce romantickou krajinou s malými terasovými políčky tady ve výšce už ne s rýží, ale s obilím a zeleninou, stráně poseté malými osadami a samotami. Vaříme si k obědu u potoka polívku. Chůze nádhernou krajinou po kamenitých pěšinách, počasí slunečné a teplé, dobrá večeře.

25. 10. – Solung-Charikhola

Gompa, zde žijí mniši

Pohled z okna a bílí obři jsou tady! Ne možná Everest, ale určitě Khumbu hory. To je hezké překvapení. To nehezké nás čeká před lodge. Ram a Dzaikumar už tam stojí, s dalšími dvěma Nepálci. Údajně další bratr Dzaikumara. Ten říká, že naši dva nosiči už s námi nechtějí jít dál, dají jemu naše peníze a on teď půjde místo nich. Ten hoch se nám vůbec nelíbí. Kategoricky odmítám, naši dva hodní nosiči stojí opodál a mlčí, pravděpodobně celý nápad pochází od vykutáleného bratra, který s nepořízenou odchází k Jiri. K snídani čaj s müsli tyčinkami, vyrobenými dle našeho přání kamarádem pekařem, v půl osmé jsme zas na cestě.
Korále z afrikánů

Ze Solung přes hřeben do dalšího údolí, pak výstup na Taksindu pas (3.050 m). Od včerejška s námi běží pes. Zdenek, já a pes jdeme navštívit klášter, který leží cestou, pak sestupujeme do Nuntala, kde se zastavujeme na polívku. Dnes vrcholí pětidenní slavnosti. Vchody do domů jsou ověšené oranžovými girlandami z afrikánů, děti běhají s afrikánovými náhrdelníky, dokonce i psi a krávy jsou ozdobeni květinovými řetězy. Všude se zpívá a a tančí.

Náš Kukur

Sestupujeme až na 1.700 m k visutému mostu přes bílou zpěněnou řeku Dudh Kosi, což znamená mléčná řeka. Tady se musíme rozloučit s naším toulavým psem Kukurem, který přes most nejde. Kukur znamená nepálsky pes.

Buď kymácejícímu se visutému mostu nevěří nebo tady je konec jeho rajónu. Za mostem stoupáme dalších 600 metrů do Charikhola. Dnes dáváme na naše nosiče se Zdenkem pozor my. Hoši se zastavují u každé stupy na cigáro a laškování s vesnickými kráskami.

Objevují se bílí velikáni

Ale před námi je ještě dlouhá cesta. Je slunečno a teplo po celý den, chodíme v tričkách a šortkách. Konečně lodge v Charikhola, najíst a spát. Jsme unavení. I my nejdeme jen nalehko, každý máme svůj batoh, hoši nám nesou jen stany a kempingové vybavení.

26. 10. – Charikhola-Nangbug

Nosič s doko a nezbytnou holí

Dnes zdánlivě snadná cesta po strmých svazích podél** Dudh Kosi**, skrz bujnou vegetaci. Četné karavany oslů a mulů v obou směrech. Nosiče s jejich dokos (nákladní koše) naloženými vysoko nad hlavu, často naboso nebo jen ve vietnamkách. Takový doko váží i 80 kg, nosiči odpočívají tak, že doko opřou o silnou hůl ve tvaru T. Zůstanou stát přímo na cestě, kde je jen trochu širší, aby mohli ostatní kolem něj projít. Pár si jich nad malým ohýnkem vaří Tsampa a zeleninovou polévku. Karavany mají i 30 a víc zvířat, předejít je na úzkých pěšinkách trvá. Muly i oslíci mají krásné barevné čelenky a na krku jim bimbají zvonky.
Typický most z vykrákorovaných kmenů

Milá hostitelka ve své kuchyni v Nagbug

Cesta se klikatí do postranních údolíček, kde klesá k potoku, za mostkem zase prudce stoupá na kamenných stupních. Tak to jde celý den, dolů, nahoru, trasa je daleko delší, než bylo vidět na mapě. Tak vystoupáme za den 1.400 m a večer jsme na stejné výšce jako ráno. My se Zdeňkem máme ještě o 300 m víc, protože stoupáme do Lukhla, abychom tam potvrdili zpáteční let, pokud možno na 7.11. Výstup na letiště Lukhla se nám zdá nekonečný, taky je dnes hodně horko. Lukhla je ošklivá, špinavá osada. Sestup do Nangbug, kde se mezitím Sepp a Gudrun ubytovali v nějaké lodge. Nangbug jsou jednotlivé domky rozeseté na ohromné pláni. Ve kterém z těchto domečků na nás čekají naše měkké spací pytle? Půl šesté, brzy bude tma, sestupujeme po úzké cestě mezi kamennými zídkami. Najednou vidíme za zatáčkou Ram a Dzaikumar. Radostí bych je objala. Náhodou se šli projít, jinak bychom naši lodge nenašli, je ještě dost daleko. Konečně sedíme studenou vodou “osprchovaní” v kuchyni, honem najíst, a hlavně hodně napít. V půl osmé padáme zmožení do měkké postele.

Balvany popsané tibetskými modlitbami

27. 10. – Nangbug-Namche, 3.450 m

Tato lodge se nám opravdu moc líbila. Vše je čisté, mladý pár se o nás velmi dobře stará, jsme tu jediní hosti. U snídaně sledujeme přípravu Kiutchia, čaje s mlékem, taky ho pijeme. Sice nám nechutná, ale představovala jsem si ho mnohem horší.
Check point, vstup do Národního parku Sagarmatha

Když v 7.30 vyrážíme, je většina karavan už zase na cestě, někteří si vaří vedle pěšiny Tsampa k snídani. Všichni míří do Namche, zítra je tam velký sobotní trh. Takže je provoz jako na dálnici. Ta tu má ale jen jeden úzký pruh, široké dokos nelze jen tak snadno předejít. Kromě toho v protisměru sestupují turisti na letiště do Lukhla. Z Lukhla stoupá mnoho nosičů se stavebním materiálem. Vše se nosí na zádech, třeba tlusté, asi 2,5 m dlouhé dřevěné fošny. Váhu vypočítáváme na 80 kg. Na šesti visutých mostech přes Dudh Kosi se tvoří zácpy. Ty nevzbuzují příliš důvěru, hodně se kymácejí a místo zábradlí mají jen lano. Jde se na prknech, která jsou často místy ztrouchnivělá, v dírách mezi nimi je vidět v hloubce zpěněné vody divoké řeky. Nezkušení turisti se odváží na most, až když přes něj nikdo jiný nejde, a to může chvíli trvat. Ke všemu zvířecí karavany mají přednost.
A ještě se velmi houpou

Dnes jdeme s nosiči zase my se Zdenkem, tak pomalu vstoupáme posledních 600 výškových metrů po strmém svahu do Namche Bazar.

Centrální křižovatka v Namche

První dojem z Namche je zklamáním. Vesnice je malá, plná turistů a prodejních stánků s plastikovým šuntem. Naše zamluvená Thamserku Lodge je dobrá, ale záchod a studená sprcha jsou v dřevěném přístřešku před domem. Přátelské přivítání od Bemba Chuteen a Mama Thamserku, sestrou a matkou naší sousedky Tsering, která z Namche pochází. Předáváme dárky z Marktoberdorf, dopisy od Tsering jim nedošly. Zítra odpočinkový den.

28. 10. – Namche Bazar

Takzvaný volný den. Dýl se prospat, v poledne jdeme na ten proslulý sobotní trh. Ten nabízí především potraviny, v prachu na udupané zemi nebo v plastových kanystrech. Obsah z doko se rozloží na plachtu: sušenky, čaj, cigarety, nudle, rajčata. Mouka, cukr, a sůl v pytlích, máslo v cínových kanystrech. Je tu nával, Šerpové, Tibeťané, i několik turistů. Jdeme si koupit pohlednice a s colou v ruce píšeme pohledy na kamenné zídce. Z vyvýšeniny nad Namche může být vidět Everest, šplháme se tam příkrou stupňovitou pěšinou. Potkáváme se s Ramem, který nám říká, že Dzaikurmar nechce jít dál. Vyřešíme to večer.
Shora je krásný přehled
Namche leží malebně v podkovovitém údolíčku

Odpoledne je na plánu aklimatizační procházka kolem přistávací plochy v Syangpoche, na kopce nad Namche, kde leží vesnice Kumjung a Kunde.
To je on, Everest, vykukuje za Nuptse
Přistávací plocha v Syangpoche, v pozadí hora Thamserku

Bemba a Mama nám připravily hostinu, poslední skutečné jídlo před trekem k Everest Basecamp. Polévka, zeleninové momos, rýže se zeleninou, jablečná taštička. Všechno velmi dobré. Pak navštěvujeme rodinnou Gompu v podkroví – vypadá velmi drahocenně.
Bemba Chuteen

Nosiči se tu vůbec neobjevili. Dohodli jsme se, že budeme pokračovat bez nich, vezmeme si jen to nejnutnější a je pošleme domů.

29. 10. – Namche-Orsho, 4.200 m

Když se ráno chystáme odejít, objevují se Ram a Dzaikumar. Sepp jim dává malý kazetový magnetofon a pár triček. Neprotestují, spíš se jim ulevilo, že můžou jít domů.
Naši nosiči se loučí

Je teplo, naše první zastávka je klášter Tengpoche, kterým nás provází německý pracovník rozvojové pomoci. Žijí tu mniši ve věku od čtyř let až po starce. Ve vedlejší lodge si dáváme obligátní rara soup, polívku s trochou rýžových nudlí a hodně pepře. Kam asi až dnes dojdeme? V Pangpoche je ještě příliš brzy, Shomare se nám nelíbí, OK, v průvodci je uvedená ještě lodge v** Orsho**. Je to jen malá chudá chata. Kuchyně s otevřeným krbem, za špekatým závěsem pryčna. Všechno je pokryté vrstvou sazí. Sepp a Gudrun se rozhodnou spát ve stanu. O lodge se stará 22-ti letý mladík, u ohně sedí jeho 16-ti letá příbuzná. Má moc pěkný obličej, jen velmi špinavý. Nicméně s nimi a nudlovou polívkou strávíme pěkný večer. Nemohu usnout, dusím se kouřem, i nadmořská výška 4.200 m je znát.

Klášter Tengpoche

Uvnitř bohatě zdobený
Žijí tu mniši od dětí až po strace

30. 10. – Orsho-Lobuche, 4.900 m

Mani-zídka s vytesanými modlitbami, v pozadí nádherná Ama Dablam
Island Peak v postranním údolí

Ráno mrzne, dokonce i uvnitř. Vstáváme až v sedm, k snídani jako vždy objednáváme velkou květovanou termosku s černým čajem, k tomu zas müsli tyčinky, Gudrun a já si to vylepšujeme multivitaminy. Cesta se vlní nahoru dolů podél řeky Imja Khola do Pheriche. Tam vylézáme k malé Gompa, kde si se zády na rozehřátých kamenech dáváme malou pauzu. Odtud hezký pohled na Dingpoche a Island Peak. Dál pokračujeme krásným údolím do Pheriche a do Dhughla, ta je již 4.600 m vysoko. Zde zas povinná rara soup. Začíná mě bolet hlava a nemám chuť k jídlu.
Terasová políčka v nadmořské výšce nad 4.000 m

Kolem mohyl tragicky zemřelých horlezců

Hned za Dhughla je strmý 300 m výstup, tady to najednou vypadá vysokohorsky. Na vrchole stoupání je plošina s mnoha kamennými mužíky, jsou to “náhrobky” zemřelých horolezců. Do Lobuche už cesta není tak strmá. Tam stojí tři lodge, kolem mnoho stanů organizovaných skupin (Hauser, Summit Club,…), oddělené od sebe kamennými zídkami, s vlastními záchodovými stany. Všechno je tu velmi primitivní, odpadky tu vyhazují přímo před dveře. Pouze jačí trus tu úhledně pleskají na kamenné zídky, aby se usušil, pak ho pěkně skládají do hraniček. Je to tu jediný topný materiál.

Jakmile slunce zmizí za horami, asi ve čtyři hodiny, začne pěkná kosa. Naše lodge je jedna kamenná místnost s asi 20 lůžky ve dvou vrstvách nad sebou a je téměř plná. V půl páté zalézáme do spacáků v horní řadě, kde čekáme na večeři. Předem jsme si objednali jídlo, tentokrát něco nového, Hashbrowns se sýrem, rozmačkané a opečené brambory. V šest je jídlo připravené, na nás ale dolehla nadmořská výška. Jíst je ale povinnost, zajídáme to aspirinem. Vzhledem k tomu, že jíme v posteli, se jen otočíme a okamžitě usínáme. Skupina Angličanů kolem nás prokašlala celou noc.
Lobuche, za morénou vykukuje Pumo Ri
Lobuche je jen pár kamenných chatrčí

31.10. – Lobuche-Everest Base Camp, 5. 350 m

Probouzím se s pocitem nachlazení a bolesti v krku, ale asi jsou to jen oteklé sliznice způsobené nadmořskou výškou 4.900 m. Nespěcháme se vstáváním, čekáme na slunce. Pár kapkami vody si vytíráme oči a vyplachujeme pusu, pak zas velkou termosku černého čaje a müsli tyčky, odchod. Cesta je kamenitá, vede přes morény nahoru a dolů přes balvany nebo kamennou suť. V nadmořské výšce 5.000 m si připíjíme plastovými lahvemi na dosaženou nadmořskou výšku, kterou není v Evropě možné dosáhnout.

Gorak Shep s jedinou lodží, nad ním sedmitisícovka Pumo Ri

V Gorak Shep na 5.100 m přestávka na oběd. Nudlová polívka a aspirin. Jsem jako v transu. Bolest hlavy není nejhorší, spíš mám pocit, že se moje duše oddělila od těla, i od ostatních jsem oddělená jakoby skleněnou tabulí. Mám horskou nemoc? Můžu pokračovat? Podle čeho poznám, že už je to vážné? Ale nechci, aby můj stav měnil náš denní program, vstávám a jako automat pokračuju dál. Všechny mé síly soustřeďuju na kroky, pro pocity jako je únava nebo bolest hlavy už nemám prostor, žádnou sílu. Morény se před námi nekonečně vlečou. BC by měl být tři hodiny chůze od Gorak Shep daleko. Na začátku bylo mezi kameny vidět něco jako vyšlapanou cestičku, stopy pohorek v prachu, sem tam kamenný mužík. Těch je čím dál míň, pak už nenajdeme žádné. Jsme sami uprostřed kamenného moře, stoupáme z jednoho morénového břehu na druhý v naději, že po příštím uvidíme Everest BC, marně. Jsme již čtyři hodiny na cestě, kolem dokola není vidět žádné místo, kde by mohl být základní tábor, žádná loučka nebo ploché místo. Jsme v morénovém strmém svahu, kolem nás není široko daleko žádný rovný kousek země. Začíná to být děsivé a síly slábnou.
Namáhavé hledání Base Camp
Obklopeni nekonečnými morénami
Naše skromné nocoviště uprostřed balvanů

Za kamenným blokem konečně nacházíme plácek zbavený kamenů, asi 3×4 m velký, obklopený kamennou zídkou. Toto malé útočiště prohlašujeme za náš osobní BC, jsme ve výšce 5.350 m. Nacházíme několik polámaných bambusových tyčí a zbytek dřevěné krabice. Z toho a papírových odpadků kolem uděláme malý ohýnek. Stan je postaven, rychlá polévka a hruškový kompot z plechovky. Teplota klesla podstatně pod bod mrazu. Třesu se po celém těle, nejen zimou, je to určitě vyčerpání, nejen fyzické. Ve stanu pro dva se mačkáme jak sardinky, máme žízeň a je nám mírně nevolno. Žádný spánek. Já coby nejmenší ležím skrčená u vchodu jako pes u nohou těch tří větších. Usínám krátce jen v okamžiku, kdy jde Zdenek na záchod a já si můžu pohodlněji lehnout. Ucpaný nos, nadechování ledového vzduchu pusou vysušuje krk, Sepp a já máme kašel. Celou noc slyšíme kolem rachot ledových a kamenných lavin, doufejme, že žádný balvan nezasáhne naše obydlí.

--Helena

... popis této výpravy má pokračování v dalším článku.

Posted Using INLEO