Já věřím, že tak, jak jsem to včera cítil já, by to cítila většina lidí. Ty malé děti ve špinavých teplákách s hračkama v rukách, to by prostě obměkčilo každého. A to víš, že se díváš jen na špičku ledovce a ani si nechceš představovat, co prožívali před pár dny, o kolik příbuzných a kamarádů přišli, nebo ještě přijdou apod. Prostě totální lidské neštěstí a zkáza. V takovou chvíli bys ses pro ty lidi prostě rozdal. Já ve finále neudělal skoro nic, jen to málo, co mě napadlo a co šlo...
Ta cesta přes hranice musela a musí být naprosto šílená. Většina z těch, se kterýma jsem mluvil, to šla pěšky. Desítky kilometrů na hranici a tam čekaní den až dva, až na ně vyjde řada. To vše se všema těma kuframa, taškama, dětma, zvířatama...
No ty vole, pěšky... nepředstavitelný.