Spor mezi populáres a optimáty je starý jako lidstvo samo. Vždycky když rozdíl mezi těmato dvěma skupinami dosáhne určitého bodu nastane společenská změna. Viz například i Velká francouzská revoluce. Hloupé je to, že je to prakticky vždy provázeno nehezkými událostmi a lidstvo se z tohoto dějinného cyklu jaksi neumí poučit a snažit se tomu předejít.
Co popisuješ, není zákonitost. Populáři potřebují vůdce. Pokud mají ti nejlepší z nich možnost přejít mezi optimáty, k revoluci nedojde.
Ale nesmí se stát, aby se do čela populárů postavil schopný optimát, který je jen použije jako výtah k moci.
Nějaký vůdce je vždy, už od dob prvních lidí tu byl vždy jedinec, který tlupu vedl
Jsou vůdci a vůdci. Ten první typ má vizi, co a proč se má dělat, aby tlupa, kmen, město, stát, přežily. Druhý typ má vizi, že bude vůdcem a bude dělat všechno proto, aby se jím stal, dál už je mu všechno jedno.
Už je to nějaký čas, kdy jsem byl na výstavě, jmenovalo se to tuším zlato Inků nebo tak nějak, byla to putovní výstava po republice, určitě si to pamatuješ. Zaujala mne tam jedna věc ohledně správy říše, kdy jednotlivé provincie měli na starost správci, kteří byli zodpovědní za výběr daní a rozkvět provincie a mimo jiné i za sociální smír. Samozřejmě i v této říši existovaly vzpoury. Jenomže pokud se šetřením zjistilo, že důvodem vzpoury byl nedostatek například potravin nbo přílišný útlak poddaných, odvod úrody se řídil kvalitou a množstvím úrody a správce se třeba chtěl zalíbit Inkovi a odvedl tolik, že pak nezbylo poddaným. Skončil správce na obětním stole.
Na to přišel i Niccoló Machivelli. Když se objeví jakýkoliv problém, obětuj místního úředníka, tím se očistíš z viny v očích veřejnosti.